Během sametové revoluce si naše společnost na náměstích a ulicích vybojovala svobodu a právo určovat svou budoucnost. Chtěli jsme vykročit cestou svobodnější, spravedlivější a blahobytnější společnosti. Chtěli jsme, aby v politice vládla slušnost, lidskost a ohleduplnost, a to nejen k lidem, ale také k přírodě a životnímu prostředí. Z těchto představ se toho bohužel ale moc neuskutečnilo. Politika zhrubla a namísto veřejného zájmu jí ovládlo organizované sobectví.
Občané naší země patří k nejdéle pracujícím Evropanům, přičemž jsou ovšem rovněž jedněmi z nejhůře placených zaměstnanců na kontinentu. Platíme vyšší ceny za méně kvalitní zboží. Naše ekonomika se stala kolonií, ze které každoročně odtečou co zahraničí stamiliardy korun, místo toho, aby tyto peníze sloužily k rozvoji našeho státu a zvýšení domácí životní úrovně. Velké firmy drtí malé podnikatele, kteří pak nemají dostatek prostředků k nutným investicím, díky čemu se z České republiky stává montovna bez energetické a potravinové soběstačnosti.
Rozhodně neplatí, že bohatne každý, kdo svou prací ke vzniku bohatství přispěl. Největší podíl tohoto profitu si přivlastňuje ekonomická elita tvořící zhruba 10% obyvatel, která dnes drží v rukách 70% veškerého tuzemského bohatství. Prostřednictvím svého vlivu na politické strany skrze jejich financování, se této skupině povedlo, ruku v ruce s velkými firmami, snížit za posledních třicet let své daňové zatížení o polovinu. V důsledku toho pak drasticky roste zadlužení státu, které jen následně sanováno růstem daňového zatížení střední vrstvy a chudých.
Stejný trend lze pozorovat i v přístupu k životnímu prostředí. Na jeho likvidací svým neekologickým podnikáním vydělali nemnozí, ale účet za jeho nápravu platí ze svých daní výhradně ti, kteří z těchto zisků neviděli ani korunu. Těmto ekonomickým elitám se navíc podařilo v naší společnosti očernit ochranu životníhu prostředí natolik, že diskuse o současných klimatických změnách se u nás ani pořádně nevede. Ekologičtí aktivisté jsou hne označování za teroristy a jejich názory jsou stavěny na roveň totalitním ideologiím.
Česko se čím dál tím více podobá oligarchii. To musí skončit! Musíme omezit vliv nejbohatších a velkých firem na naši politiku. Toho lze docílit tím, že právnické osoby nebudou mít možnost finančně podporovat jakoukoli politickou činnost a občané by směli darovat politickým stranám dary maximálně ve výši roční minimální mzdy. Musíme změnit daňový mix tak, aby daně byly spravedlivé a skutečně zatěžovaly všechny obyvatele stejně. Aby větší daně platili ti, kteří se na úkor ostatních obohacují a zneužívají své silné vyjednávací pozice na trhu. Proto musí platit bohatí a velké firmy vyšší daně, než chudí, střední třída a malé a střední firmy.
Jedno z nejnižších zdanění bohatých v Evropě je luxus, který si už v Česku nemůžeme déle dovolit. Proto je nutné zrušit různé daňové výjimky a privilegia nesloužící k jiným cílům, než je sociální pomoc a podpora určitých odvětví ekonomiky. Cílem naší hospodářské politiky musí být podpora lokální ekonomiky – zejména pomoc slabším regionům. Není možné, aby vláda naváděla zahraničí investory, aby stavěly své podniky pouze v okolí hlavního města. Investice musí proudit do celé země. Jen tak lze podpořit růst životní úrovně Česka jako celku.
Byty přestávají v našich městech sloužit primárně k bydlení. Čím dál tím více se s nimi spekuluje jako s investičními příležitostmi. V důsledku toho se bydlení pro většinu střední třídy stává nedostupným. Bez programu veřejné bytové výstavby nájemních bytů nelze důstojné a dostupné bydlení zajistit. Bohatství se však neměří pouze velikostí majetku nebo výškou bankovního konta, ale také množstvím volného času. Proto je třeba s růstem produktivity ekonomiky odpovídajícím a úměrným způsobem zkracovat délku pracovní doby. Po 54 letech od posledního takového zkracování a mezitím proběhlého hospodářského růstu si kratší pracovní dobu zasloužíme.